Kounovské řady očima „pražské sekce“
Sobotní ráno - sraz na Masarykově nádraží. Pro někoho v klídku a v pohodě, pro někoho:-)) skoro na mrtvici, protože ujelo metro před nosem a na další se čekalo děsně dlouhých deset minut! Ale dobře to dopadlo a nakonec jsme se - HarmIva, Ilona, Pavel a moje spěchající maličkost - sešli právě včas, abychom nastoupili do vlaku*. V Hostivici ještě přistoupil Tomáš a už jsme všichni upalovali směr Rakovník. Za hodinku a půl jsme tam byli, Karel už na nás čekal. Náš první dojem byl, že v Rakovníku je tedy o docela dost chladněji než v Praze, ale během dne se tento rozdíl vyrovnal a nakonec se z podmračeného vyklubal krásný, teplý a slunečný den.
Ale to už nás Karel vedl k Silvě, kde byl sraz všech cyklistů zvědavých především na Kounovské řady. Po posledních přípravách na cestu a hromadném vítání jsme cestu zahájili výjezdem na první terénní kopeček a po něm následovala nádherná cyklostezka, radost po ní jet.
A tak se cesta střídala: chvíli pěkná asfaltová cyklostezka, silnička, lesní cesta, i po poli jsme se projeli, spousty výhledů na okolí (viz fotky), až jsme se dostali do Konouva. První zastávka na malou svačinku a u tabule seznámení s tím, co to vlastně ty kounovské řady jsou - on to vlastně pořádně nikdo neví (památka nejasného stáří, účelu a původu: pravěká megalitická observatoř, pravěké posvátné závodiště, středověké ohraničení jednotlivých parcel lesa nebo polí či navigační systém pro UFO:-)).
Po této malé zastávce jsme vyrazili směr ony řady: přes polní cestu, lesní průsek s krásnou vyhlídkou na Krušné hory ( i Klínovec jsme prý viděli:-)) a zde došlo k prvnímu dělení: větší část jela za Silvou a Karlem po lesní cestě. Menší skupinka –Marta. Iva. Stáňa, Pavel, já… - jsme využili toho, že jsme viděli modře značenou stezku stoupající nahoru a nevěda, co nás čeká, jsme se rozhodli jít po ní, že si to třeba zkrátíme. Cesta začínala krátkým, ale prudkým výstupem na onu cestu (a už jen tam dostat kola, byl výkon) a pak stoupání bylo přerušeno několika hlubšími strouhami, přes které jsme museli kola dostat (aneb terénní vložka, jak se patří ). Uff! Ale podařilo se, dostali jsme se na vrchol a pak už jsme zase jeli po lesní cestě k rozcestníku, kde jsme se setkali s druhou částí naší skupiny (oni si zase vyjeli docela slušný kopeček v lese, tak nevím, co bylo lepší). A pak už jsme jeli vstříc kounovským řadám, prohlédli jsme ty okolo nás, našli jsme oba největší kameny – Pegase a Gibbona, načerpali síly, vyfotili a pokračovali na zříceninu hradu Pravda (vznikl ve 14. století, není známo, kdo ho založil, ani jak dostal svoje jméno, unikátní obranný systém s mohutným okružním valem), kde bylo docela živo. Rychlá prohlídka a pak už rychle směr oběd do Domousnice – ještě pár sjezdů a výjezdů a už jsme byli tam?:-). Měli jsme pivo a limču a drškovou a smažený sýr a všem nám moc chutnalo.
Dál jsme pokračovali směr Řevničov, kde se naše skupinka, toužící po dojezdu až do Prahy, měla oddělit. Silva s Karlem nás vedli opět převážně terénem – louka, pole, les – a nahoru a dolů (zavzpomínali jsme na MartuF i na Radku, jak by se jim tady líbilo). Naše neutuchající stoupání a klesání bylo odměňováno úžasnými výhledy do okolí
Před Řevničovem jsem se rozdělili. Naše skupinka – Iva, Ilona, Tomáš a já – jsme se obraceli k Praze, ostatní pokračovali po žluté a zpátky do Rakovníka
Zahájili jsme svižným sjezdem. Tomáš s GPS byl nominován do čela naší skupiny, a to se to jelo! Projeli jsme bez zastavení Řevničovem, kde jsme sjeli na cyklostezku (ty nás provázely až ke Kladnu!). Napřed panelová cesta mezi poli, pak se cyklo spojila s modrou turistickou okolo rybníků (Bucký, Punčocha, Mlýnský, Pilský, Červený) a u posledního jsme - po docela svižné jízdě – udělali zastávku č. 1. Pivo měli výborný. Vypili jsme, co jsme měli a pokračovali jsme k další zastávce. Než jsme tak učinili, projeli jsme Loděnicí,, napojili jsme se na červenou a jeli a jeli, až jsme dojeli k Srbům (Záplavy). Druhá zastávka. Pivo, červené „pivo“:-)), sluníčko nad hlavou, pohoda a málem jsme se už ani nezvedli, jak nám tam bylo dobře.
Ale nakonec jsme se přeci jen vydali dál na cestu a to už jsme jeli notoricky známou kladenskou cyklostezkou, na Unhošť, Sobín a přibrzdili jsme v hospůdce Na hrázi. Poslední zastávka, poslední pivo a dva malé panáčky, chvilku jsme poseděli a pak už jsme Tomáše opustili a jeli jsme na Zličín. (Z toho také jasně vyplývá, že obvyklou cukrárnu jsme nahradili jedním pivem navíc, čili pražská sekce všechny cukrárny po cestě s klidem minulaJ). Ilona nás opustila a pokračovala po vlastní ose na Smíchov a na Zličín k metru jsme nakonec dojely jen my dvě, Iva a já.
Musím podotknout, že můj tachometr se zastavil na čísle 99, ale nesplnění limitu jsem nesla statečně neb jsem věděla, že druhý den ten 1 km dojedu. Dojela jsem ho asi 60x (a lilo a lilo a lilo - že jsem se na to ne…).
A moje/naše dojmy? Jedním slovem: nádhera! Opět krásný, vydařený den, bohatý na zážitky a nové poznatky.
Děkuji Silvě a Karlovi za moc pěknou trasu, všem za příjemnou společnost a jako vždycky: těším na další a další, jistě stejně podařené, akce.
Dana
*Ti. co nebyli domluveni na jízdě autem s někým jiným, dostali sice nabídku od Pepy jet s ním, ale jeho požadavky byly tak vysoké, že jsme neměli/y odvahu s ním jet, s vědomím, že ty podmínky nesplňujeme:-)). A tak byl zvolen vlak.